Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
aktualizováno: 06.03.2015 23:37:48 

Freybon Krosandra


   Moje
a Bonovy žvásty o příhodách ze života, akcích a občas prostě jen něco na pobavení :-).

obsah :
1) Jak jsme jeli vybírat Bona
2) Jak je to teď /aneb měsíc s choďákem doma/
3) Výlet s choďáky na Buchlovské hory

4) Kecy,kecy....Alias zas nemám nic ve čtvrtek večer na práci.
5)
Nedělní setkání Garfiňat na Zlínském cvičáku
6) Naše první výstava - MVP Trenčín 08
7) Speciálka a svod dorostu Bobrovník-Lipová lázně
8) Příběhy obyčejného života (1)
9)
Dogfrisbee Europanships shampion Mnichovice u Prahy 19.-21. 2008



    Jak jsme si jeli vybírat Bona

Pondělí 23.7.2007. Na ten den jsem čekala už od narození štěňat. Jdeme si vybrat společníka, který nás bude doprovázet kus života. Z něděle na pondělí jsem nemohla dospat ani usnout. I když jsem za sebou měla ubohých 5 hodin spánku, které mi nikdy nestačí k normálnímu životu, ten den jsem byla natěšená a cítila jsem se jako kdybych spala 12 hodin. Vyjeli jsme dopoledne. Směr Zlín. Do Zlína to byla cesta známá jako moje boty a probíhala naprosto v pořádku. Vlastně celá cesta měla proběhnout podle taťky v pohodě, ale k tomu pozděj...
Ve Zlíně jsme se stavili u ségry v práci, mamka celá šťastná si vzala kinedril, já celá šťastná si prošla obrovský zverimex a mohli jsme pokračovat. Hned u výjezdu ze Zlína jsme poprvé byli v koncích. Ale taťka suveréně prohlásil, že jedeme na Kroměříž a ne na Přerov po té nádherné a rychlé silnici... Až na menší bloudění v Kroměříži jsme pokračovali směr Prostějov. Ale v Prostějově to stálo za to... Spravovala se silnice a všude možně objížďky - neznačené. Ptali jsme se lidí a ti nás navedli na slepou ulici. Teda byla tam značka, že je slepá... Ptali jsme se podruhé a zjistili jsme, že ta ulice není slepá. Jenom je to špatně značeno. Po pár dalších útrapách jsme se dostali do Kostelce na Hané a poté už celkem v klidu,míru a pohodě dorazili do Kandie.
Uviděla jsem Aizu,Citu i Fasy. Všechny nepříjemné zážitky dne se po pohledu na ty malé štěněčí piraně smazaly. Najednou na mě skákalo 7 nádherných hebkých kuliček. Na první pohled jeden jako druhý. Vzali jsme na chvíli pejsky do kotce, ať můžu líp vybírat a nepletou se mi tam všechny fenečky. Jenže horko udělalo své a nakonec nešťastní pejskové začali kňučet, protože jim bylo horko. Já se jim nedivím,medvídkům maličkým...Ale už jsem si udělala aspoň jasno a poznávala jsem je většinou i bez mašliček. Tmavě fialový meďan, největší z pejsků, byl jedním slovem "trhač" .Nejraději okusoval ruce a kousal své sourozence. Zelený "plyšáček" ,nejmenší ze všech štěňátek, byl nejvíc mazlivý a nejméně hryzavý. I když i on občas vyvedl nějakou tu lumpárnu. A nakonec světle fialový. Aktivní,středně velký chlupáček, který se zamiloval do mých tkaniček (zřejmě s masovou náplní). Volba padla na něho. A proč? 1) se říká zlatá střední cesta a 2) byla to jednoduše láska :o). Teď už můžu jenom doufat, že Lucka Majerová si toho našeho favorita nakonec nevybere a já s tím mým ohryzávačem tkaniček prožiju kus nádherného života plného radosti.





                                         JAK JE TO TEĎ  /aneb měsíc s choďákem doma/                                                  


Vlněná dečka si našla místo na skříni a dívá se na Bona pěkně zhora... Neměla jsem to srdce vidět jak mé mnohahodinové úsilí ta bestie ničí. Marně vzpomínám na časy, kdy jsem byla naštvaná na rodiče, že mě probudili v 10 ráno a nechápala jsem tu nespravedlnost, že nemůžu spát ani 12 hodin. Dnes jsem šťastná za 7 hodin nerušeného spaní. Nevěděla jsem, že by se mi někdy mohlo přihodit, že celá unavená z dvojhodinovky tělocviku a vůbec celého náročného dne ve škole se vrátím domů a po odložení batohu musím vykráčet minimálně na půl hodiny ven do odporného deště nabalená hračkama jak o Vánocích, abych toho hyperaktivního šílence utahala a mohla zasednout na hodinku za počítač. Jak naivní bylo, že pro zákaz bude stačit zavrčet pouhé "nesmíš" . Ten chodský blázen se neuvěřitelně "zamiloval" do mamčiných papučí. První jsme hučeli "nesmíš" .Nezabralo. Tak dobře, zkusíme to "přírodně" . Zatřepat za kůži za krkem. Chvilka napětí....  Nezabralo.  Jednou, když už přes několikátý zakazující povel ta potvora přesto kousla do papuče jsem se šíleně naštvala a přetáhla jsem ho pořádně tou papučí po čumáku (snad mi odpustí ochránci zvířat...). A výsledek?  Za 10 minut už to zkoušel znovu. Přesně takový je život s choďákem z této strany pohledu :-)).
    A teď trochu jinak. Velím "Bono,PAC" . Po pár chvilkách pes pochopí a začíná mi strkat packu. Následuje má strašná radost, chválení psa až do nebe a taky "chlubení" rodině, že je ten můj bafan je strašně šikovný :o)). Je to směšné, že? Pes mi podá packu a já se z toho složím. Není to jen o tomto. Je to nádhera, když se vrátím domů ze školy a pes mě začne nadšeně vítat, olizovat a dává mi najevo jak moc jsem mu chyběla. Každá blbinka co udělá správě je důvod k radosti. Sledovat jak si Boník hraje s nějakým psím kamarádem a jak je přitom šťastný... O to úžasnější to je, když se mi ho i podaří odvolat :o). Nakonec i to nenáviděné ranní vstávání není tak strašné. Aspoň se před školou stihnu v klidu nasnídat.
    Jednoduše - život s choďákem je plný radosti.A k té první části článku - co by to vůbec bylo za život, kdyby ten pes nikdy nic nevyvedl a já ho musela jenom pořád a pořád chválit :-)).
Kdo o štěňátku uvažuje, tak radím běžte do toho. Je to sice občas fakt "makačka", ale jednoduše to stojí za to.

                                                              "
Ten, kdo řekl, že štěstí se nedá koupit, zapomněl na štěňata."
                                                                                                                                                 Gene Hill



                                           18. VÝLET S CHOĎÁKY - BUCHLOVSKÉ HORY                                                       

     Tak jsem si znovu připomněla jak strašné je vstávání v 7h (a půl hodinové válení s argumentem, že mám ještě čas..), když dávali včera večer zrovna dobrý film :o)). Nakonec jsme hodili do kufru Bona, který byl jinak zvyklý cestovat na zadním sedadle a vyrazili jsme. V Luhačovicích nám vytekly nervy z Bonova ječení a dožadování se přesazení a  tak si mohl zase klidně lehnout k mým nohám. Potvora jedna ušatá. Musíme se pochválit, že jsme ani nezabloudili :-). Jen jsme přesně nevěděli kudy v Buchlovicích,ale to je deatiiil.....
   Když jsme konečně dorazili na Smraďavku, Bono okamžitě po vystoupení z auta začal štěkat jako na lesy. To asi aby si každý všiml, že už jsme tu. Seznámil se s bráchou Fostíkem i tatínkem Garem, skorobráchou Benem a skoroségrou Corry, se starostlivým Ciprem :p) a dalšíma. Já byla unešená z Fostíka a Lucka zase z Brandibůry Boňochovské :-). Bončík dával celou cestu vědět na jakém místě se právě nachází a kdyby jsme se náhodou ztratili, tak nás podle jeho "hlásku ječáčku" stoprocentně všichni najdou. Příště mu asi obvážu tlamu hodně silnou lepící páskou,vyoperuju hlasivky,zavraždím a bude to :o)))) . Výlet byl celkově moc krásný, choďáci byli fascinovaní šustícím listím, počasí jako na objednávku -sluníčko hřálo a nebe bylo bez mráčku. No idilka. Ke konci výletu to většina zakotvila v restauraci. Bonča toho měl už ale dost - přece jenom delší trasa, která vedla skoro pořád do kopce byla pro sotva 4 měsíčního štěníka dost vyčerpávající - a tak jsme to otočili k parkovišti a vydali se domů. Mimochodem - bylo to snad poprvé, kdy Bono celou cestu autem prospal :-).
Přesný počet pánů a psů opravdu nevím, ale určitě se časem objeví článek s infem ohledně tohoto na webu klubu. Fotky z akce nemáme (foťák odjel i s bráchou do Opavy,zabit málo), ale určitě přidám odkazy na fotky ostatních spoluvýletníků jen co budou :-).





                                 Kecy,kecy... aneb zase nemám nic ve čtvrtek večer na práci...                                      

     Tak to naše štěňátko vyrostlo v 5ti měsíční telátko a já se rozhodla zase něco sepsat o našem životě. Neberte to vážně...Vlastně nic co tu bylo kdekoliv napsáno neberte vážně :-D...Jednoduše už zase nemám nic na práci (když vynechám 20 chemických prvků do chemie co mám na zítra umět) , tak se jdu slohově vyřádit :-)....
     Dneska po škole jsem jako obvykle šla se šílencem na procházku. Bylo 15,00 a mamka za námi zavřela dveře se slovy "běžte na rybníky, tam bude snad relativně čisto". Jako poslušné děti jsme tedy vrazili - Bono krásně učesaný, já v bundě od krve a bahna  (Bončounek si prokousnul v pondělí na dogfrisbee jazyk,opravdu jsem nikoho nezabila)  a se salámkem v kapse - na cestu kolem rybníků. Bono brzo zjistil, že salámku je dost a že je to prostě baštááá, takže přivolání vypadalo tak, že se pes řítí 150km/h neubrzdí to a v poslední chvíli se mi vyhne a vrací se zpátky nebo se prostě nevyhne a napálí to do mě. No.. vtipné. Vždyť co, aspoň zablátil to místo od kvrve... Potom jsem vyslala psa do potoku,ať se napije. Závislák se nezapře, takže jsem byla nucena jít po bahnité stráni dolů se psem. Bono uzřel vodu, vtrhnul tam, začal pít horský pramen a po chviličce už se rochnil v trošku větším proudě. Pěkně se vyválel a šel mě vyzývat ke hrám - tj. rychlostí 250km/h se rozběhl ke mně,hodil smyk, skočil do vody, hodil smyk... Asi ho to pěkně osvěžillo. V takové situaci jsem neměla slov, nadávky mi nestačily - a to jsem si od doby co mám psa pořádně rozšířila zásobu... Nebavilo mě pořád dokola říkat "blbečku,magorku,šílenče...", takže jsem musela rozšiřovat obzory. A vlastně proč se zlobit. Vždyť bylo 5 nad nulou. V takovém horku se nedá dělat nic jiného než vyrazit se vyčvachtat do ledového potoku.
     Další kapitola byla o přivoláním, alias dočasné hluchotě. Vlastně už hodněkrát jsem si říkala, že je Bono hluchý... Jenže to by potom by neslyšel na "Bončoo póď,jíídlooo" a další oblíbené "povely". Dneska byl abnormálně hoodný,přicházel spolehlivě,okamžitě... Dokonce jsem ho odvolala, i když vtrhnul do lesa s čumákem u země...Stopař jeden. Kámen úrazu nastal, když jsem neviděla 2 psy dole v lese dřív než on. Nastražil se....A potom bylo už nějaké "Bonoooo" jen hvízdnutí do větru na které nebylo vhodné se ani otočit. Ti psi dole už štěkali...A to ještě štěkal pes, kterého jsem jako 5ti letá nosila v náručí... 9 let je fuč a situace se obrátila :-). Tak jsem se prostě obrátila a zdrhla jsem mu za zatáčku. Blbeček zjistil, že jsem zmizela a valil to ke mně a při "převzítí" pamlsku mi zrujnoval nehet... Já toho psa asi ukamenuju :o))...
 .   
Po cestě zpět jsme se vyřádili ve zbytku sněhu, Bono si zaštěkal na běžkyni (joo.. asi nemá rád lidi oblečené do tirkisových šusťákovek, které se nosily v minulém století... moderní to pes), která vypadala, že pokud pustím ten obojek, tak zkolabuje... A to kvůli takovému malinkéému štěňáátku.... No neni to směšné?      Doma jsme se objevili po 17,30 a mamka nás vítala se slovy "ježiškote proč jste špinaví? To jste nebyli na rybníkoch?" ..Jo maminko,byli :-) . Jen ta pravda o relativní čistotě nebyla tak pravdivá...


           
                                        Nedělní setkání Garfiňat na Zlínském cvičáku                                                                          
        Tak po delší době jsme se vydali zase na nějakou tu akci. Domluvili jsme se s Luckou Majerovou, že se přijedeme mrknout na Zlínský cvičák, kde se v neděli 2.12. mělo vyskytovat větší hejno choďáků. Mezi nimi se objevil táta Gar z Dašického zátiší, brácha Foster Krosandra s paničkou Luckou, ségra Fleur Krosandra se svou směčkou, naše krásná příbuzná Mia z Dašického zátiší s Lenkou, Hereta Daraskár a Gerry Stamo-Bud pod vedením Jany, Kerberos Rex z Gipova s Radkem a Ivetou, s paničkou Pavlou přijela Akira Dragluin a byli zde i  2 choďáci místní výcvikárů Marka a Pavly - Dag Stamo-Bud, Willi Prima Nova. Celkem slušná banda. Když si řekneme, že půlroční Garfiňata + Mia dělali bordelu, hluku a vůbec takového toho vzrůůša za 2 dospělé psy, tak jsme měli opravdu veselo.
      Na cvičáku se v hojném počtu vyskytovaly bahnité louže a řekla bych, že žádná z nich se nevyhnula stádu štěňat, které si v bahníčku přímo libovaly. Já abych nezaostávala :o) jsem v průběhu kecání u kotců zabředla do obzvlášť vyhloubené loužičky, potom jsem se po "průvanu" (rozuměj - prosvištěl kolem mě rychlostí vozu značky Ferrari) mého vlastního psa svalila na zem celá. A štěňda v zápalu hry skákaly po všem a po všech, takže takové to "obyčejné" poťapkání ani nestojí za řeč.
     S Bončou jsme si zkusili i dogfrisbee za přítomnosti ostatních psů a udělal mi opravdu radost. Sice zablácení postoupilo mých gatí postoupilo i nad kolena,ale Bonča nosil,chytal,přinášel... No zlatííčko. Jenom kdyby mu to vydrželo kapku dýl :-)) .



Dále jsme postoupili to, o co se mnozí snažli i v dobách malých,chlupatých a roztomilých kuliček. Skupinové foto Garfiňat. Povím Vám...Už nikdy víc. Měla jsem o důvod víc zabít mého psa. Prostě Garfiňátka v klidu pospoulu  nevydrží nikdy. Říká se "nikdy neříkej nikdy" .Ale tady je to opravdu tak na 99%.
Nakonec z toho vylezlo pár fotek, ale že by to bylo bez problémů se říct prostě nedá. Byl to boj :-D . Aspoň že tyčka uprostřed pole se dala vyretušovat. Díky za Photoshop....PS: Bono celočerný není,byl jenom celobahnitý.


Pro nás naprosto nové byl nácvik obran. V našem případě praní se o hadr s figurantem. Boník byl už unavený z dvojhodinovky řádění a navíc byl zkleslý kvůli Mii, která mu chvíli před akcí zmizela v autě. Bono byl do ní přece táák zamilovaný  (že bych mu urvala hlavu :-))...). Přesto Iveta vystihla jeden okamžik kdy se do hadru zakousnul. Díky za to. S Ivou (paničkou od Fleur) jsme se shodli, že kdyby jsme psy vypustili na figuranta hned po příjezdu, tak by z něho nezbyly ani boty :-) .
 

  Tahle neděle byla pro nás moc zajímavá, zkusili jsme si mnoho nového a zjistili, kde máme mezery, psiska se vyblbnula, já jsem pokecala s lidmi stejně "postiženými" chodským virem jako já,seznámila jsem se s paničkou od Mii a Fleur,viděla po delší době zase naše příbuzné pohromadě.... Takže teď začneme poctivě procvičovat poslušnost a tak dále :-) . Bylo to prostě super.



Foto: Iveta Mráčková
další fotky z akce naleznete ZDE.
 




                      Naše první výstava - MVP Trenčín 08

Jednou jsem si na internetu prohlížela výsledky z nějaké výstavy a mamka mi za zádama oznámila "Tak už i tenhle pejsan byl na výstavě (mám pocit, že se jednalo o Meda z Dašického zátiší :-)) ? Tak nás taky někam přihlaš." Už dýl jsem zvažovala, že bysme někde ukázali to naše černé pometlo, ale neměla jsem odvahu. Tahle mamčina věta ale způsobila to, že jsem vytiskla přihlášku na nám nejbližší výstavu, že to prostě jdeme zkusit.... Času ubývalo a já se děsila, že  tam Bono udělá rozruch za 20 psů. Na tak obrovské psí akce zvyklý není a předvádět ho v kruhu na teňounké černé šňůrce se mi zdálo šílené. Mým uklidňovacím faktorem byla panička od Arona, která do Trenčína měla taky vyrazit. Takže jsme na to nebyli v "den D" sami.
A už to bylo. Krásné slunečné sobotní ráno a my razili na výstavu. Setkali jsme se s paničkama od Arona a do Trenčína jsme dojeli úplně bez problémů - a to je úspěch, snad ještě nikdy se nám nepodařilo aspoň trochu zabloudit 8o). Netušila jsem co taková výstava obnáší, nedokázala jsem si představit tolik psů pohromadě, netušila jsem jak bude začínající puberťák reagovat. Naštěstí se Boník choval v tom neuvěřitelném počtu všech různých psích plemen poměrně vzorně, jenom chodskému kámošovi Aronovi nedal chvíli pokoje. U výstavního kruhu jsme zjistili, že choďáci jdou na řadu jako předposlední a běhat před náma bude 80 psů. Kdyby jsme čekali hodinku, tak to ocením - pes by se zklidnil, ale ještě by byl v pohodě. Ale čekat takovou šílenou dobu bylo o nervy. Bončíd to měl na háku, vyvalil se na lehátku, nevšímal si ničeho a spokojeně chrápal. Rodiče jsem kvůli klidu duše poslala už půl hodiny před tím, než jsme přišli na řadu, někde hodně daleko od závisláckého psa... Když jsme se dostali do kruhu, já měla měla na mikrošpagátě rozespalé silné zvíře, které bylo asi omráčené stejně jako já. Tudíž se při běhu 2x podklouzl a já si neuvědomila, že pokud neběháme, tak má psisko imrvére stát krásně v postoji :-). Každopádně jsme to měli za sebou a s krásnou známkou a pro mě i hezkým posudkem - VN1
7 měs. pes, odpovídá věku, ušlechtilá hlava, nůžkový skus,uši spravně nasazené a nosené, hrudník odpovídá věku,úhlení v pořádku. Při pohybu mírně volnější uhleni hrudních končetin. Osrstění odpovídá věku.
Ještě jsme pogratulovali k V1,CAC,BOB Líbě od Arona, který jim scházel k slovenskému šampionovi, zapsali si do výkonnostního průkazu známku a upalovali domů :-).

 



 

 

                                    Speciálka a svod dorostu Bobrovník-Lipová lázně                                                              

 

     Sobotního rána v 4:45 oznámil nepříjemný tón budíku (měl moc zajímavý název - Indická malárie) konec spánku a začátek dobrodružství. Vypotácela jsem se z postele jako kdybych tu malárii měla a šla se pokusit unavit ven psa házením šišek. Samozřejmě marně. Navíc psisko jevilo známky nadšení, že se asi něco bude dít - z radosti skákal po ping-pongové stole, po lavičkách, mlátil nás neustále ocasem,poštěkával....- a nebyla s ním vůbec rozumná řeč. Předem určený čas odjezdu v 5:30 jsme nestihli, takže jsme vyjížděli s 15 minutovým zpožděním. Provoz v tak šílenou hodinu nebyl, takže jsme na to šlááápli a díky mému naprosto brilantnímu plánku :o)) (musím se pochválit, když to nikdo jiný neudělá) , jsme dojeli až do Vrbna pod Pradědem. Tam jsme objevili bílé autíčko, které mělo na zadním skle samolepky chodského psa a z kombiku se na nás culily dvě choďandy. Plánek najednou neexistoval a my se už jen dívali kam to auto zatáčí... Díky bohu jsme dojeli opravdu bez ztráty kytičky a dokonce včas na místo určené.
    Až jsme se ubytovali a zařídili vše potřebné, dostavili jsme se k výstavnímu kruhu. Tolik chodů jsem nikdy pohromadě neviděla.Na výstavu dorazilo téměř 80 zvířat! Naše třída - mladých psů - byla snad nejvíce obsazená. Konkurence 15 psů proti mému vylínalému, černému, proti některým i mladšímu a hlavně šílenému psovi, který povel "postoj" považuje za nejnudnější na světě.... Neviděla jsem to zrovna růžově. Nejlepší bylo, když jsem obíhala areál a zjistila jsem, že se mi ztratili rodiče s výstavním vodítkem, kartáčem, řízkem,....  Tady ještě jednou moc díky Tondovi za piškoty (i když tím jsem se mému nežravému psovi nezavděčila) a Ivě od Flér za výstavní vodítko a pomoc s tím zatraceným číslem.
  
 
     foto Monika Javorová

A tak jsme nastoupili do výstavního kruhu.... Chyba nezkušeného vystavovatele č. 1) Proboha proč jsem ho držela v postoji celou dobu než jsme došli na řadu. Mám mladého, aktivního psa, který se znudí během 3 sekund a neudrží pozornost na delší dobu. Takže pések můj rozkošný se sice překonával, stál opravdu poslušně. Jo ale když se měl jít opravdu předvést - šli jsme na posouzení - stala se ta věc, kterou předurčily jeho vlastnosti výše napsané. Byl už znuděný, nevěnoval mi pozornost.... Ale jaksi jsme to ještě odběhali. Mám aspoň ponaučení pro příště.
Poté jsme čekali až si odběhá své asi dalších 10 psů a kecala s ostatními v okolí kruhu. Mezitím i sprchlo. Počasí bylo opravdu promněnlivé celý víkend. Zajímalo by mě, jak dlouho posouzení celé třídy mladých psů trvalo :-). Nervózní už jsem nebyla, smířila jsem se, že za takové předvedení dostanem přinejlepším VD a půjdem si odpočinout. Paní rozhodčí Soldánová začala od udělení známek "velmi dobrá". Dostal ji znakatější, ale jinak opravdu povedený pes Edvar Krosandra a kvůli srsti a předvedení i jinak moc krásný Aldaron Dragluin. Ostatním udělila známku výborný. Byla jsem v tu chvíli šťastná. Běhali jsme ještě o pořadí, ale nedostali jsme se do užšího výběru. Bono už nespolupracoval a já jsem věděla, že na vyšší pozice nemáme. Takže s okomentováním paní Soldánové, že je to šikovný pejsek, s trošku nevýraznými znaky a horším pohybem, jsme vypadli s úsměvem na rtech a poděkováním z kruhu. Brácha Fostík ještě vyběhal V4 a Gordy Krosandra V3. Gratulujeme!  Dozvěděla jsem se, že mamce bylo špatně a proto nebyli k zastižení. Budiž jim odpuštěno, výbornou máme a podle mě i hezký posudek :o)).
    Sobota už probíhala v poklidu, dokonce jsme vyfotili psí rodinku pohromadě (i když to byl zase porod....) Zaházeli jsme si s Evkou s disky a já se ujistila, ač hážu s tím placatým nesmyslem už delší dobu, jsem neskutečné tele. Ale byla sranda, to se musí nechat. Vypadalo to asi tak, že jsme si házely 30 sekund a já si už procvičovala hlasivky, ("Bono, LEEEHNII") že to museli slyšet až na jihu republiky.  Ještě že ten pes byl unavený a neměl sklony ke skákání pro disk za každou cenu ( doma takové sklony bohužel má a utržila jsem zranění od naraženého kolene, přes kousanec na prstech, po vyhozenou čelist z pantů) Šli jsme se projít kolem řeky a v neposlední řadě jsem ve slunečních chvílích cvakala fotky ostatních chodských krasavců.... Vtipné bylo, když jsem seřvala "Bona" za nakrývání Ergama a on se z toho "Bona" vyklubal Gar. A ne jedenkrát jsem slyšela, že Bonča je druhý Gar za mlada.... Kéž bychom se někdy propracovali k takovým pracovním výsledkům co má Garda :-)

Hrdý tatík a syn       angel z cekova

K večeru se ještě postaral o vtípek Reno Bryvilsár, který se jal šlohnout nám buchtu :o).  Šikovný to pes, nezbyl po něm ani drobeček. V devět jsem zapadla do spacáku a i přes mírný třes zimy - spacák se mi rozjížděl a peřinu, kterou jsem zkopla v noci omylem na zem, obsadil Bonon- jsem téměř celou noc spala. Bono byl zlatý a to štěkání někdy uprostřed noci mu odpouštím a doufám, že mělo aspoň důvod.  Bonča se vyspal samozřejmě do obvyklé trhlé nálady a když jsem se ráno nechtěla otočit na pravidelnou očistu tváře, začal mě vydírat štěkáním. Tak jsem jako každé ráno skončila olízaná. A teď hurá na svod.... První šli na měření psi z bonitace, poté my. Jak rychlé se to zdálo ze začátku, o to  pomaji to probíhalo pozděj. Nám naměřili 56cm (no kdyby se postavil krapet líp, měli bychom i méně....) Potom šli  na posouzení vzhledu pejskové z bonitace. Z naší CHS úspěšně prošel Derik a Denny Krosandra. My jsme si čekání mezitím krátili kecáním s nevlastními sourozenci z vrhu E Western Star. Erien je opravdu dvojče mého psa a El Roy je zase stejný ďábel.
 
 
  

Bono už v neděli začal jevit známky normálnosti psa, chtěl míček, chtěl šmakósek, ale stejně jsme se předvedli na svodu "perfektně" . Pohyb stál za nic díky závislosti psa, který chtěl jít za zbytkem smečky a táhnul do strany. To jest chyba nezkušeného vystavavovatele č. 2 - zbytek smečky musí pryč od závisláckého psa.
Byla jsem ráda, že to máme za sebou a tady je výsledek.....


A3      - výška 56cm
I1        - uši šiřeji nesené

K2      - středně hnědé oko

U1      - std. znaky málo výrazné   

W3,4  - černě prokvetlé znaky, černá zadní k.

Z6       - pohyb - volné hlezna

Pak jsme se ještě se všemi rozloučili, udělali poslední skupinové fotky a upalovali domů.....

 





  


                                                           Příběhy obyčejného života    (1)                                                                         

Škola se blíží, je proto třeba procvičovat si sloh. Tak do toho.....

     Je sobota. Krásný, slunečný den, avšak teploty jsou příjemné i pro chlupatého štěka. Rodiče vykopávají brambory za hlasité i fyzické podpory psa a já sbírám tuny spadlých jablek ze země. Když jsem nabyla dojmu, že moje páteř delší pobyt ve stavu ohlém až shrbeném nevydrží, rozhodla jsem se trošku potrápit Bona, aby nebyl v pomáhání (rozuměj v zahrabávání a kradení bramborů) příliš horlivý. Vzala jsem do ruky tenisák, že si procvičíme obíhání stromků na zahradě. Pes nadšený, vyletí jak raketa, já se nechci nechat zahambit a nasadím ostré tempo. Jak rychle jsem začala, tak rychle jsem skončila. Jablko ukončilo můj pokus o osobní rekord v běhu po zahradě. Scénky z Neváhej a toč byly proti mému držkopádu jenom fujble slabý čaj. Proklínala jsem všechny jabloně světa a slibovala odplatu v podobně motorové pily a sirek. Bono měl velkou radost, že se něco děje, tak mi zmařil první pokus o vstanutí, skočil mi na záda, olíznul v letu tvář a vyrval mi z ruky tenisák. Je to moc bystrý pejsek. Až jsem přemluvila svoji naraženou hnátu ke spolupráci, zkusila jsem aspoň chůzi u nohy, to se mi přece nemůže nic stát. Pro jistotu velmi pomalou chůzi. "Nečum po tom psovi furt, on sa má tlemět, ty nemusíš". Častý to komentář ze cvičáku. Už ho budu brát vážně. Dostat jablkem a větví do hlavy totiž taky není moc příjemné. OK, vzdávám to. Jen ať pomáhá, třeba se rodiče konečně
naučí okřiknout ho. Okolo plotu ale začaly jezdit čtyřkolky a motorky, takže pes se zabýval jenom tím, jak běžet co nejrychlej a neudusit se štěkáním.
     Dny plynou až děsivě rychle a potřebuju ještě vymyslet sestavu na dogfrisbee. Vyrazila jsem teda i s mamkou a novou kamerou přes pole na hřiště. Tam se proháněly ony inkriminované čtyřkolky, takže pes nejenom vyflusnutý z hlídání, ale navíc takhle rušený. Ještě jsem na něco zapomněla... jo, děsně foukalo, takže to bylo ještě horší než se mi dneska zdálo. (měla jsem totiž sen o tom, že v sousední vesnici probíhala DF soutěž, já se tam ocitla a rozhodčí mi řekl, že nám to nejde a nejlepší pro mě bude povolání hasiče, protože na policajta se taky nehodím. chápete to někdo?). Měla jsem jenom radost z pouštění disků při nácviku minidistance. To mi zase kazila mamka komenářema jako "jééjda, to letělo nízko. proboha chudáček, kdyby tak narazil do toho plotu, už ho nechej..." Jestli to nepůjde překrýt hudbou, videa se nedočkáte, jelikož jsem se do komentářů přidala navíc i já.

     Na zahradě jsem se zase nemohla dívat jak taťka střídavě zakazuje a povoluje psovi rýt do záhonu.Pes tedy ve svém vlastním dobru dostal povel "míííísto,ty potvoro blechatá" a odebral se zaujmout polohu "sfinga vidí vše" do garáže. Já nadále sbírala dalších 142,014 tun jablek. Bono samozřejmě nevydržel na místě dlouho, takže jsem mu asi po 2 minutách musela jít vstříc a dotáhnout ho do garáže. Za další minutku jsem mu výhružně říkala, že vidim jak se na mě dívá a že já vidim všecko, páč su ta nejlepší a běda jak se opováží vypadnout z té garáže ven. Opovážil se snadno. Zkusila jsem ho sestřelit jablkem, ale pes nezájem. Věděl, že jsem daleko a taky že neumim házet. Aneb kterak běží pes napřed a tenisák za ním.... Tak jsem ho opět doběhla a s veeelkou výhružkou pes sám vběhl do garáže, rozložil se na atomy, aby se dokázal vtisknout mezi kolo, police a židle a já bědovala pod výhružkou přesdržkované. Pes nedýchal a snažil se jen v tichosti složit z atomů do celku. Byl klid. Celých 10 minut nerušený klid. Najednou uvidim ušiska sklopené, výraz provinilý... Ploužil se ke mně jako v posledním tažení, zkroušeně sebou plácnul na bok před mýma nohama a já dokázala jenom říct něco o debilovi, podrbala jsem ho a navrátila do stavu původního garážovo-sfingovitého, odměnila a propustila.....





Dogfris                                                         Mistrovství Evropy v dogfrisbee 2008                                                                                                            

 

 

  Ve čtvrtek odpoledne jsme vyrazili s šopákem na cestu do Mnichovic, kde jsme se měli zúčastnit našeho prvního závodu. A né jenom tak nějakého, rovnou Mistrovství Evropy :o)). Cesta po D1 kupodivu bez problémů, dokonce jsme správně tipli jakým exitem opustíme dálnici. Takže jsme se večeru už stihli zaregistrovali, Bonča se přivítal s Dixinkou, která se mu už na Plumlově móc líbila, taky jsme dostali nějaké propagační a památeční věcičky (kterými jsem oblepila naši novou ledničku) , Bono mě utvrdil v tom, že je magor vždy a všude a šíleně  řval na ubohý klacík.…nebo spíš byli ubozí chudáci lidi okolo. Ještě stihla štípnout miláška nějaká potvora na čumák a jeli jsme se ubytovat. Bydleli jsme v penzionu pár kilometrů od Mnichovic, což se jevilo jak úžasný nápad, byla totiž zima jako v Rusku. Fakt jsme nezáviděli těm, co přespávali ve stanech…. S mým super spacákem by mě asi ráno vynesli ve stavu umrzlém.

V pátek ráno už se začínalo soutěžit. Mladí psi a začátečníci měli své první vystoupení ve freestylu. Jelikož jsme šli jako 12. a soutěže se prolínaly ještě s toss and fetch, nejenom že jsem měla žaludeční křeče z nervozity, nedokázala jsem rovně hodit ani 10 metrů a okolo mě chodili samí mistři, které jsem znala jen z youtube, ale ještě mi totálně umrzaly prsty. Příště to vidím jasně, vezmu rohypnol, rukavice a snad to přežiju. Naštěstí jsem potkala Katku s choďačkou Kony, takže jsem se docela uklidnila. Ale organizace tak velkých závodů (dohromady závodilo asi 140 týmů z celé Evropy!) byla opravdu zvládnutá, žádné zmatky, každý věděl, kdy přijde na řadu, při uvádění týmu se občas řekla nějaká zajímavost, například, že chodský pes je oblíbené české plemeno :o)), také všechny potřebné věci (jako občerstvení, wc) byly hned u nosu….No prostě pochvala organizátorům J !

    Dopoledne se stala taková nepříjemná věc, že jsme měli jít na plac. V podstatě vůbec nevím co jsem tam dělala, jenom si pamatuju, že Bono sabotoval twisty, multiple, disky bral ze země zásadně způsobem, že ho sroloval do tlamy a já si nemohla vzpomenout jak že jsem tu sestavu měla připravenou a to, jak jsem házela, k tomu se radši vyjadřovat ani nebudu a navíc ještě časové omezení jen na 90 sekund…. Inu, taková menší katastrófka. Ale jak jsem pozorovala ostatní týmy, nejenom u nás působila tréma. Nejpříhodnější mi připadne výrok Slávka s Magišem (taky v mladých psech) po vystoupení ve freestylu „Všechno jinak, všecko špatně!“ Jojo, něco podobného jsem si říkala i po naší premiéře.  

            Potom si mě odchytla Hanča od Maxíka, takže jsem měla dalšího choďáckého „spojence“ :o) , měla jsem si s kým ráno zaházet a najednou se mi zdály celé závody pohodovější. Jen Maxík nějak nechtěl nespolupracovat, nojo, vysvětlete úchyláčkovi, že je lepší chytat disky než čmuchat nějaké smrady po fence a to ještě když se Hanči první hod na toss&fetch povedl tak krásně. Katce s Kony se vystoupení moc povedlo, Konvička skáče opravdu perfektně.. a taky byla jediná s Bonem, která disky zásadně rolovala do tlamy….. Že by se to připsali do standardu chodského psa? Třeba nám za to připsali nějaké bodíky – zajímavý způsob aportování disků…..                     

      K večeru jsme si ještě udělali delší procházku v místě našeho ubytování, v Pyšelech. Docela mě překvapilo, že snad u každého baráku pobíhali psi. A taky silnice ve městě… Pravda, dálnice je co by kamenem dohodil, ale městem vedly takové šutropolňačky až to možné nebylo J a škola vypadala jako ubytovna pro dělníky, teda aspoň proti té naší ultramodern základce. Jinak bylo městečko krásné, spousta míst k procházkám, klid a když se nějaký bišonek jal skončit v útrobách Bona, jeho majtelé ani nezačali řvát ať si tu velkou obludu (,která okamžitě poslechla a po denní intenzivní socializaci ani neměla touhu všímat si nějaké bílé krysičky) chytíme jako většinou u nás, ale začali nadávat svému psovi, že neposlechne….Jojo, to bylo fajn :o)).

     Sobotní ráno bylo docela kruté, já v noci přemýšlela jak předělat freestyle a Bono se nemohl rozhodnout na čí posteli se spí nejlíp. Každopádně nás čekal náročný den… Minidistace a druhé kolo freestylu. Na ranním rozházení mě a Hanču vyzval japonský rozhodčí Yachi, abychom mu taky nahráli… Teda, to byl mazec J) Ještě před odjezdem jsem se dívala na video „Japan vild style“, kde Yachi perlil a já si s ním házela…. Jak řeka ve škole moje kamarádka „cérko,mazec “ :D .Dopoledne jsme nastoupili na minidistance, tedy jeden disk, 90 sekund a hřiště rozdělené po deseti yardech…. Já neházela moc daleko, ale drželi jsme si takový průměr 20-30 metrů a Bono chytal spolehlivě a nesabotoval nic, dokonce pouštění bylo přesně takové, jaké jsme doma trénovali – nebo ještě lepší J.

Na oběd jsme si na chvíli jeli odpočinout a když jsme se vrátili, nová Slovinská kamarádka mých rodičů J se mě ptala, na kterém místě jsme. Já vypleštila oči a odpověděla, že jsem žádné průběžné výsledky neviděla. No a ono vida, zakotvili jsme na 5. místě s minimálním rozdílem mezi 3.-5. pozicí .Asi nás vyneslo minidistance, protože body za freestyle byly vyrovnané a my jsme jich až tak moc nepobrali. Takže o všem měl rozhodnout finálový freestyle, nejzajímavější a přitom nejnáročnější disciplína. Jelikož začalo pěkně foukat, chtěla jsem házet hlavně na jistotu, abychom neztratili body za špatné dopady nebo aby nás ještě nediskvalifikovali.. Naneštěstí hned na začátku se nějakým způsobem Bonovi podařilo skočit „skoroflip“ a já to taky pěkně mrvila 8p). Udělal jsme to jednodušší, ale chyb bylo asi míň než v prvním kole… Jenom stěží šlo říct, jak to nakonec dopadne. Bohužel rodiče rozhodli, že na výsledky čekat nebudeme, protože vyhlášení začínalo až v neděli od 17h a riskovat pozdní příjezd domů a nedělní dé jedničku…. Tak mi nezbývalo nic než se rozloučit, koupit Bonovi krásný ZeroDC obojek J a počkat si na výsledky až v teple domova. Naštěstí se Katka M. s choďákem Fredym, která se jela na ME podívat, slitovala a dala na internet fotky i s výsledky. Jaká radost, když jsem uviděla na 5. místě moje jméno. Takže na první závody, navíc takového formátu jsem byla nad očekávání spokojená. Můj cíl byla první desítka, první pětka (navíc 2. z Čechů) mě opravdu potěšila. Už se těším na další soutěže nebo semináře!

 

Fotky Bona od autorů : Katka M., Pavel Humpolec, Wojtek Zieniewicz , borderkolie.cz

          
 
                   

 
    


 


TOPlist